Dnes to dlouho vypadalo, že sem poprvé nedám ani jedinou fotku. Trochu poprchávalo a po včerejší sangria party se navíc ani nikomu nechtělo vstávat. Jóga byla posunuta až po snídani, snídaně byla posunuta na 9. hodinu. To je 10. v České kotlině. Takže hodně pozvolný rozjezd. Dopoledne jsem se konečně dostal k nové stránce na tomto webu. Kdysi jsem někde na netu viděl, že jakýsi chlápek cestuje spolu s medvědem Mr. Beana a pokaždé, když dorazí na zajímavé místo, tak medvěda vyfotí a dá post na instagram. Přišlo mi to tehdy úplně ujeté, ale nějak jsem to vytěsnil z hlavy. Když se mě ale mladší dcera zeptala, zda s sebou na cesty beru i černou ovečku, kterou jsem od ratolestí kdysi dostal naježenou pod stromek, opáčil jsem, že to je jasná věc :)! A zrodil se nápad. Fotit na cestách ovečku totiž není zdaleka tak stupidní, jako fotit medvěda. No považte sami a mrkněte SEM :D. Ovečka je nejen super parťák, vždy chce to samé, co já, nikdy neprudí a vydrží klidně celý den nežrat (na rozdíl ode mě). Ale je to taky skvělý otvírák konverzací s různými lidmi. Pokaždé, když ji vyndám na focení, lidé se usmívají, občas si ji přijdou děti pohladit, zkrátka taková ovce se skvěle vyplatí! Po vytvoření ovčí galerie jsem vzal prkno a šel dolů na Arrifana beach. Dnes jsem si zajezdil asi nejhůř v pohnuté historii mého surfingu. Vlny se tvořily jen těsně u pobřeží, byly relativně malé, ale rychle se zavíraly. Skoro nikdo nesurfoval. Já ano :). Několikrát mě to semlelo, tak jsem cca po půlhodině marného snažení posílil skupinu suchozemců. Co teď? Den byl ještě mladý a jelikož je vesnice Arriffana už probádané místo, vzal jsem auto a vyrazil na výlet. Mé oko spočinulu na přírodní rezervaci s pláží Praia do Canal, vzdálené necelých 30 minut. Necelá půhodinka, ale po silnici. Nevím proč, jel jsem podle mapy. com a poslední 3km byly nejdřív očistcem a následně peklem. No, když se pro něco rozhodnu, snažím se to dotáhnout do konce, ale tohle byl mazec i pro SUV s pohonem 4×4. Směrem tam jsem se nějak dostal, bylo to z kopce. Pláž překrásná, divoká, poházená stovkami oblázků velkými jako sedací souprava. Bylo zde pár par excelence surfařů, místních borců, kteří to měli hodně najeté. Já tu byl trochu vetřelec. Nikdo nic neříkal, ale žádné pokynutí na pozdrav, žádný úsměv… Chvíli jsem pozoroval, jak jezdí, trochu si prošel okolí, ale dost mě celou dobu tížila myšlenka, jak se dostanu zpátky. Primárně jsme měl obavu, že o šutry prorazím olejovou vanu pod autem. To se naštěstí nestalo, ale za nic na světě jsem nemohl vyjet kopeček z parkoviště. Přední náhon nestačil, kola hrabala, auto stálo na místě. Dvakrát jsem musel couvnou zpět na parkoviště, pečlivě vybrat trajektorii, abych nedrbnul spodkem a zároveň to dostatečně rozjet (což by při drhnutí podvozkem mohlo být fatální), abych problematický úsek “přeskočil”. Nakonec s povedlo, auto žije, já taky. Hned jak jsem se dostal na základnu, bylo jasné, že to stálo za to!
