Hned po snídani jsme vyrazili na cestu. Proč vyrazili? Protože se ke mně znovu přidal Joss, trochu nerozhodný a zmatkující žabožrout. Po snídani totiž zjistil, že prodloužit pobyt na hostelu už nelze a že ten je od odpoledne už plný až po střechu. Vzal jsem ho tedy alespoň do Ericeiry, která je známá jako evropská surfařská Mekka. Chtěl jsem se tu ne chvíli stavit po cestě, abych všechnu tu krásu znovu viděl. Další důvod zpomalit zrovna tady, byl můj surfboard, který mi, světe div se, v Peniche stihli prodat jinému zájemci. Zamluvil jsme si ten samý ve stejném shopu v Ericeira. Vše už konečně klaplo. Surf byl připravený výhradně pro mě, společně s prodavačem jsem přidělali 3 ploutve, vybrali odpovídající leash (šňůru, resp. řemínek k noze) bez kterého se surfovat opravdu nedá, taky fusak, protože prkno je třeba při přepravě chránit. Navíc povrch se voskuje a to by v autě na sedačkách při přepravě nadělalo paseku. Jelikož jsem měl den zpoždění a večer jsme potřeboval dorazit k pláži Arrifana, měl jsem docela naspěch. S novým prknem a po krátké projížďce na kole v Ericeira jsem pokračoval dál na Costa de Caparica. Tam jsem 3 rok zpátky začínal a chtěl jsem tam krátce pozdravit Alfonsa, který mě kdysi poprvé postavil na prkno. Shodou okolností měl zrovna v čase, kdy jsem dorazil, naplánovanou lekci. Pracuje nově v Surf School spojené s barem Barracuda. Bylo to sice krátké, ale o to vřelejší setkání. Hned jsem se pochlubil s novým surfem, Alfonso a jeho kámoš mi ho pomohli navoskovat (vůbec jsem nevěděl, jak se to dělá) a hurá na chvíli do vln. Ty byly zvláštní. I proto tam skoro nikdo nebyl. Rychle se zavíraly a tvořily dlouhý pás příboje, přes který se nedalo dostat. Dostal jsem strašně na frak :), ale i to je součást učení. Krátce jsem se pozdravil ještě s Alfonsovou přítelkyní Annou a rychle pokračoval směrem na jih. Trochu jsem zakufroval, takže jsem se chvíli vracel ve směru na Lisabon, viz mosty na fotografiích.
