Noc jsem si dopřál konečně na posteli, hlavu jsem složil v UBA hostel v San Sebastian. A to hlavně z důvodu, že v okrajových částech měst či u pláže je mizerný signál a já už potřeboval trochu pohnout s tímhle blogem. A proč si nedat třeba i sprchu :)? Hostel je to pěkný, copak o to, spal jsem ale asi hůř než v autě. Nejprve se totiž vyplnil sen každého snowboarďáka na cestách. Do hostelu přijel ne jeden, ale hned asi 5 autobusů mladých volejbalistek. Holky měly spoustu energie, do rána lítaly po chodbách a dělaly klukoviny. Takže sen (a to doslova) byl ten tam :). Když jsem se ráno v mrákotách probudil, uploadoval jsem pár fotek (večer to nešlo, neb všech 200 holek viselo na Tiktoku) a napsal alespoň dva dny sem do blogu. Když jsem sedal do auta směr Bilbao, byl jsem moc rád. Co říct k samotnému městu? Hezké místo, kde se citlivě prolíná historická a moderní zástavba. Zase (možná už tradičně) dva minizážitky. Natrefil jsem na šikulu, který bezostyšně obcházel stůl od stolu a požadoval drobné. A sem tam možná nabízel i nějakou ňamku. To by nebylo nic divného, kdyby na sobě neměl dokonalý pracovní oděv. Sněhobílou mikinu s nápisem CASH DIRTY – business is business :). A k tomu čepici, kterou si půjčil od Mata, nebo možná Pata. Nevím. Dokonalý! Další příběh je o moc milejší. Chtěl jsem se dostat na kopec nad město, mapy.com mě dovedly až k obří věži s výtahem. Nechtěl jsem moc překážet, proto jsem složil kolo do úhledného balíčku a uvolňoval místo starší mohutné paní s extrémně hubeným zasmušilým pánem. Dali jsme s do řeči, přešli k dalšímu věžovému výtahu a dojeli nahoru. Když jsme se loučili, paní povídá, jestli chci jet ještě dalším výtahem a vidět město z ptačí perspektivy. Ukázala na obří věžák, kde bydlela a řekla, ať jdu s nimi dovnitř. Chvíli jsem přemýšlel a napadlo mě, že jsou možná oba trochu podobní manželům Svobodovým, ale neváhal jsem ani vteřinu. Lidé jsou tu zkrátka o trochu přátelštější a otevřenější, než v srdci Evropy. No a z bytu manželů Svobodových jsem vyfotil asi nejlepší snímky z Bilbaa :). Parráda!
Zpět do auta směr Santander. Říkal jsem si, že měst už mám docela dost a že by to chtělo zase něco trochu blíž přírodě. AI mě poradila, že po cestě na západ je zajímavé rybářské městečko Castro Urdinales. Vůbec nelituji, že jsem na chvíli zastavil. Zaujal měl hlavně vysoký obloukový most. Velmi podobný místu Stari Most v Mostaru. A i tady kluci, od prcků sotva do první třídy až po teenagery, zkoušeli svoji odvahu. Menší skákali za mohutného povzbuzování kámošů z menších výšek ze skal pod mostem, ostřílení borci dávali salta přímo z prostředka mostu a balili holky, které jim fandily dole u hladiny. No, nevím, jestli bych to dal přímo z mostu. Asi záleží, kdo by mi fandil…
