S autem v servisu jsem zůstal zaseklý na Ferrelu. Ale vůbec mi to nevadilo. Další lekci už jsem neplánoval, ale doma za pecí jsem samozřejmě nezůstal. Půjčil jsem si surf u Miguela a ten chlap byl od té dobroty, že mě hodil autem na pláž a až prý budu polykat andělíčky, zase mě vyzvedne. Full service, lepší než osobní řidič :). Oceán byl zase jiný, ostatně jako každý den. Dostal jsem se na lineup mezi bandu zkušenějších surfařů. Vlny byly už vyšší a docela rychlé. V dané části pláže je prý totiž cca 300 x 300 m kamenná deska, kde se vlny zvedají a hodně zrychlují. Byl tu jeden Němec, cca 15 let mlád, se svým tátou a ten chytil snad všechno, co se dalo. Snažil jsem se od něj co nejvíc pochytit, byl neuvěřitelný. A pak, že Ti starší předávají zkušenosti mladším. Někdy je to právě naopak! :). Když jsem vypil už poměrně dost oceánské vody, zavolal jsem Miguelovi, aby mě vyzvednul. Čekal mě zlatý hřeb dne. Šel jsem si vybrat svůj první vlastní surf. A Miguel mi nabídl, že pomůže. Zajeli jsme do “58 Surf” v Peniche. Obrovský výběr, super prodavači, stovky prken, stovky velikostí, tvarů, materiálů. A samozřejmě cen. Připadal jsem si Harry Potter u Ollivenderů v Příčné ulici. Bez přátelské rady bych byl ztracen. Miguel říkal, že mám slušný popup, pádlování a že můžu jít už v klidu do tvrdého prkna. Vybrali jsme 7,2 stopy dlouhý Torq. Měli ho jen bohužel jen v nevýrazné modré barvě, ale cena byla lákavá a barva, jak se říká, nejede. Rozhodl jsem se, že si ho vyzvednu hned, jak bude opravené auto. Když jsem dojel na hostel, jel jsem se ještě chvíli projet na kole. Na cestě jsem narazil na jeden malinkatý domeček s cedulí VENDE-SE, což znamená na prodej. Říkal jsem si, že časem by to mohlo být dobré řešení, aby měl člověk kam složit hlavu a nemusel pořád tahat surf autem či letadlem. Tak třeba na to taky jednou dojde. Miguel za čas, který mi věnoval v ochodě a čas strávený vozením na a z pláže nic nechtěl. Pozvání na večeři ale neodmítl. Zašli jsem do baru, kam chodí jen místňáci, kde výborně vaří. Přidali se k nám ještě Pedro a Fréderic, týpek z Argentiny. Všechno učitelé surfingu na Peniche a všechno docela pošuci. Zrovna hrála Benfica, kterou Pedro miluje asi víc, než vlastní děti. No a co se nestalo. Benfica tlačila, hrála proti deseti a stejně ve 3. minutě nastaveného času dostala srovnávací gól od, pro mě naprosto neznámé, Santa Clary. Pedro se sesypal, zato majitel restaurace, který fandí Portu a Benficu nenávidí až za hrob, začal lítat, řvát jako pominutý a tančit na stole :). Pak na sebe ještě s Pedrem chvíli něco přátelsky pokřikovali, do toho Fréderic se slzami v očích neustále mlel cosi o nějaké Polce, kterou evidentně miloval, ale ona jeho ne. No, celkově té putyce dávám deset z deseti :). Jo a hurrrááá! Sklo na autě je opravené, mohu zase vyrazit na cestu.
