Ráno jsem si přivstal, vyklidil všechny věci z auta a jel s ním do servisu. Hned po příjezdu ze zákeřného Porta jsem si tady na Ferrelu domluvil opravu rozbitého skla. Octávku jsem nechal na dvoře autoopravny a zpátky jsem jel na kole. Následoval vydatná snídaně, kterou máme v ceně, takže se rozhodně nedržíme zkrátka. Surf jsme s Miguelem dohodli až na 13.30 na pláži Praia dos Supertubos. Jelikož jsem měl dost času předtím, než skočím do vody a byl jsem bez auta, na řadu přišlo zase kolo. Zajel jsem na pláž, která je kousek od hostelu. Moc krásná, bez lidí a s obrovskými vlnami. Na surf pro začátečníka ale hodně nebezpečná, otevřená směrem do oceánu a skalnatá. Každopádně, potkal jsme jen 4 lidi. Běžce, co se se mnou do řeči evidentně dát nechtěl, maminku s malou holčičkou z NL, která se sem před měsícem přestěhovala, protože Portugalsko miluje (tomu rozumím :)) a borce, který zaparkoval svůj zelený “tank” co bere nejmíň 20 na 100 přímo na útesu a teď tu už pár týdnů vegetí. Na “parapetu” za oknem měl dokonce vysázené bylinky. A nebo možná i něco silnějšího. Moc se mu líbilo moje kolo – možná proto, že na 100km bere pouhý pytlík buráků. Hned jak jsem se vrátil na ubikaci, vyrazili jsme na kolech surfovat, resp. najít Miguela na Supertubos. Navigoval Jess a to byla chyba. Fatálně jsme zakufrovali a skočili uprostřed pole se zelím. Hlávkovým. Když jsem na jeho kraji přehazovali kola přes plot, pán, který šel kolem a venčil psa, se (asi) na nás smál :D. Dorazili jsme se zpožděním, ale Miguel taky, takže žádný problém. Vlny byly úplně jiné, než předchozí den. Člověk se načekal, někdy třeba i 10 minut. Když ale vlna přišla, vždy jakoby náhle vyrostla a z ničeho nic pekelně zrychlila. A když se ji podařilo chytit, byla to jízda. O nejlepší vlnku mě připravil Jess, nedal mi přednost, přestože jsem byl blíž vrcholu vlny a už jsem akceleroval. To mu do smrti nezapomenu :). A navíc stejně spadnul. Francouz, no :). Když jsme skončili s blázněním na vodě, měl jsme nepřijatý hovore ze servisu. Náhradní sklo se opozdí a auto budu hotové až zítra. Prodloužil jsem si tedy pobyt o jednu noc, neb jinak nemám kam složit ten cirkus, který táhnu s sebou. Vzhledem k tomu, kde jsem a jakými lidmi jsme obklopen, dá s to tu myslím vydržet :). Francouz si šel lehnout, já ještě vyrazil na procházku na západ slunce. K útesům to bylo 1,5 km, zkratkou asi 800m. Viděl jsem sice ručně stvárněnou ceduli zákaz vstupu, ale nikdo na obzoru, útesy naopak na dohled. Vzal jsem to rovně a z ničeho nic se vynořil chlápek, který tlačil kolečko naložené kamením, v puse cigáro a neutrální výraz. Slušně jsem pozdravil a usmál se, on jen procedil mezi zuby “maaaan, private property”. Opáčil jsem, že jsem to neušil a že hned zmizím. Útesy už byly jen pár metrů. Západ tradičně skvěle sehraný, Slunce to tu zkrátka umí. Udělal jsem pár fotek a když se vracel zpět k domovu, dostal jsem se opět so spleti uliček a soukromých oplocených pozemků. A v jednom, který mě pustil dovnitř, ale už nechtěl pustit ven. Byla to taková slepá ulička. Z ničeho nic s objevil obrovský kříženec psa s vlkem. Slušně mě pozdravil, hezky nahlas. Zkrátka jsem si téměř pustil do nejlepších kraťasů s kapsami, které tu mám. Měl jsem kliku, až dodatečně jsme si uvědomil, že nás též odděluje drátěný plot. Uff, to nebylo dobré. Prospektoři z UK, NL, BE a bůhví odkud ještě, to tu zkrátka mají vykolíkované :(. Není divu, je to zlatý kousek země.
