Author name: urbitch

Začalo to na policejní stanici. Dopřál jsem si samostatný pokoj v hotýlku Brisa, kousek od oceánu a cykloztezek. Ale co ďábel nechtěl, hned po zaparkování v jedné z postranních ulic jsem na zemi našel peněženku. Patřila nějakému Italovi, byla naditá kreditkami, fotkami dětí, samozřejmě tu byla občanka. A taky kartička speciálních jednotek. Alespoň tak jsem si tu kartičku vysvětlil. Co teď? No, nejdřív se ubytuju a pak vyřeším peněženku. Stará paní na recepci byla moc milá, “skvěle” jsme pokecali, neb jsme si nerozuměli ani slovo. Pochopil jsem, že se ptá, kde je “maleta” a na otázku, zde chce moje ID, řekla jen “maňana” :). Ubytko parádní, pro mě až moc velký luxus. Ale nevadí, jednou se to dá skousnout :). Začal jsem řešit peněženku. GPT říkala nekontaktovat přímo italskou ambasádu, ale vyřešit nález s místními orgány. Zkusil jsem tedy zavolat na policii. Nooo, zkuste se proklestit přes tónovou volbu ve španělštině, když umíte jen slovo “maňaaaana”. Bez šance. Google mapy ukázaly, že nejbližší služebna je asi 2km daleko, takže cíl prvního výjezdu po městě byl naplánován tak nějak sám od sebe. Vrata do policejní pevnosti byla otevřená, na recepci nikdo, tak jsem na kole rychle pronikl až za všechny obranné linie. Vtipné bylo, že policajta jsem ve městě neviděl ani jednou, ale služebna jich byla plná k prasknutí. Viděl jsem jich tak 6, koukali a z oken a evidentně se chystali střílet na muže s koženou brašnou :). Bylo to naštěstí rychlé. Čekal jsem, že budu muset vyplňovat tuny lejster – kde byl nález učiněn, přivést minimálně 3 svědky a vše podepsat krví. Ve Španělsku ale akorát řekli, pohoda, díky kámo, my se o to postaráme “Adios”. Ani nechtěli vědět, kdo jsem. A co zajímavého ve městě? Nejkrásnějším místem je asi ikonická Herkulova věž, super je San Pedro Park.

Santiago byla tak trošku povinná zastávka, přestože jsem tam už kdysi byl na kole. Připadal jsem si trochu nepatřičně, když jsem viděl ty davy lidí s batohy a holemi, někteří s mnoho stovkami kilometrů v nohách. A pan Urbitch si přijede do centra autem, sestaví kolo, udělá 5 fotek, aby zase za chvíli mohl jet dál. Nejdojemnější chvíli jsem zažil na cestě, která ústí přímo na hlavní náměstí. Zde je meta Santiago de Compostela 0 km. A asi si dovedete představit, co to s některými lidmi udělá, když po mnoha dnech, někteří dokonce měsících, dorazí do cíle. Hodně dojemné. I pro pasivního automobilistu z Čelákovic, který tomu všemu jen přihlíží.

Noc jsem strávil na parkovišti (nejen) pro obytňáky asi 5km od centra města Sandader. Proč Santander? Bylo to po cestě a ten název zní familiarně. Možná proto, že znám Santader banku, která zde byla kdysi založena a pak expandovala do dalších zemí. Kromě toho je to hlavní město regionu Cantabria. U oceánu, zaparkovaný mezi ostatními obytňáky, jsem se cítil zatím asi nejlíp venku. Nikdo si nikoho nevšímá, každý se jede to svoje, zároveň se člověk cítí “mezi svými”. No nevypadá ta moje octávka jako obytný koráb? Vypadá! To je ale tím, že jsem ji fotil na širokoúhlý objektiv a stojím zkraje snímku :). Každopádně, mezi svými jsem sice byl, ale co se zatím jeví jako nehorší na spaní v autě, jsou komáři. Nevím, jestli si je vezu ze Švýcarska, tam to začalo, ale každou noc zažívám peklo. A najít ten superinteligentní hmyz mezi tím vším harampádím, které si vezu, je nadlidský úkol. Vzdávám to a trpím. Další překážkou plnohodnotného spánku byli mlaďasové, kteří si půjčili obrovský, skvěle vybavený obytňák s barem, nechali rozsvícená světla, zapnutý motor (pivka se musí nějak chladit) a party mohla začít. Proč ne? Vlastně taky roadtgrip. Nakonec to ale nebylo tak zlé, stačilo zacouvat pár desítek metrů dál, kde byl už relativní klid. A za ranní probuzení na břehu Atlantiku vedle pasoucích se mustangů stálo za to. Ráno jsme vyběhl na pláž, vzal kolo a jel do centra města. Opět, už tradičně, se dostavili drobné zážitky, které na tomhle způsobu cestování miluju. Zrovna se připravoval cyklistický závod, kluci jeli časovku jednotlivců. Ráno jsem si proto na Bromptnu (snad) jako první projel startem a když jsem se vracel, zrovna přijížděli první závodníci do cíle. Vtipné bylo, že když jsem funěl po chodníku do kopce směrem k cíli, ukazovali na mě místní dědulové palec nahoru (jel jsem co jsem mohl) a jeden mě dokonce zastavil, obdivoval kolo a ptal se, zda je elektrické :D. A následně jsem si mohl po dohodě s kameramanem postavit k cílové rovince udělat pár fotek borců finišujících závod. Tomu se říká, být v pravý čas na pravém místě. Jinak pár bizarností. První je obrovské ošklivé monstrum na okraji města. Něco jako Kongresový palác, jen o mnoho strašidelnější. Ne vždy se architektura povede citlivě napojit na jinak hezkou ostatní zástavbu. A pak skleněné skulptury, které z dálky vypadají jako bonbón, z blízka člověk pozná “selku v kroji”, ale jinak je to nehezký kus masivního skla, vážíci 10 tun. Miliony barevných cvrnkacích kuliček by udělaly víc užitku :). Nee, nikomu to neberu, každý máme jiný vkus.

Na co zajímavého jsem natrefil v Oviedo? Bezesporu právě probíhající fesival, kdy muzikanti oblečení do místních dobových krojů kráčí městem, hrají na dudy, žestě a velký buben, tančí se a všude vládne dobrá nálada. Asi 30 minut jsem je na kole následoval a moc si užil tu hudbu. Jinak na jedné fotce je dobře vyvedená mosazná mušle vsazená do chodníku. Těch je všude víc a víc. Pokud to náhodou nevíte, je to poutnická Svatojakubská mušle, která svými “paprsky” ukazuje cestu do známého Santiago de Compostela. Podobných mušlí najdete tisíce po celé Evropě, jedna je dokonce u Chrámu sv. Víta. Do už je hezká štreka pěšky, co říkáte?

Noc jsem si dopřál konečně na posteli, hlavu jsem složil v UBA hostel v San Sebastian. A to hlavně z důvodu, že v okrajových částech měst či u pláže je mizerný signál a já už potřeboval trochu pohnout s tímhle blogem. A proč si nedat třeba i sprchu :)? Hostel je to pěkný, copak o to, spal jsem ale asi hůř než v autě. Nejprve se totiž vyplnil sen každého snowboarďáka na cestách. Do hostelu přijel ne jeden, ale hned asi 5 autobusů mladých volejbalistek. Holky měly spoustu energie, do rána lítaly po chodbách a dělaly klukoviny. Takže sen (a to doslova) byl ten tam :). Když jsem se ráno v mrákotách probudil, uploadoval jsem pár fotek (večer to nešlo, neb všech 200 holek viselo na Tiktoku) a napsal alespoň dva dny sem do blogu. Když jsem sedal do auta směr Bilbao, byl jsem moc rád. Co říct k samotnému městu? Hezké místo, kde se citlivě prolíná historická a moderní zástavba. Zase (možná už tradičně) dva minizážitky. Natrefil jsem na šikulu, který bezostyšně obcházel stůl od stolu a požadoval drobné. A sem tam možná nabízel i nějakou ňamku. To by nebylo nic divného, kdyby na sobě neměl dokonalý pracovní oděv. Sněhobílou mikinu s nápisem CASH DIRTY – business is business :). A k tomu čepici, kterou si půjčil od Mata, nebo možná Pata. Nevím. Dokonalý! Další příběh je o moc milejší. Chtěl jsem se dostat na kopec nad město, mapy.com mě dovedly až k obří věži s výtahem. Nechtěl jsem moc překážet, proto jsem složil kolo do úhledného balíčku a uvolňoval místo starší mohutné paní s extrémně hubeným zasmušilým pánem. Dali jsme s do řeči, přešli k dalšímu věžovému výtahu a dojeli nahoru. Když jsme se loučili, paní povídá, jestli chci jet ještě dalším výtahem a vidět město z ptačí perspektivy. Ukázala na obří věžák, kde bydlela a řekla, ať jdu s nimi dovnitř. Chvíli jsem přemýšlel a napadlo mě, že jsou možná oba trochu podobní manželům Svobodovým, ale neváhal jsem ani vteřinu. Lidé jsou tu zkrátka o trochu přátelštější a otevřenější, než v srdci Evropy. No a z bytu manželů Svobodových jsem vyfotil asi nejlepší snímky z Bilbaa :). Parráda!

Zpět do auta směr Santander. Říkal jsem si, že měst už mám docela dost a že by to chtělo zase něco trochu blíž přírodě. AI mě poradila, že po cestě na západ je zajímavé rybářské městečko Castro Urdinales. Vůbec nelituji, že jsem na chvíli zastavil. Zaujal měl hlavně vysoký obloukový most. Velmi podobný místu Stari Most v Mostaru. A i tady kluci, od prcků sotva do první třídy až po teenagery, zkoušeli svoji odvahu. Menší skákali za mohutného povzbuzování kámošů z menších výšek ze skal pod mostem, ostřílení borci dávali salta přímo z prostředka mostu a balili holky, které jim fandily dole u hladiny. No, nevím, jestli bych to dal přímo z mostu. Asi záleží, kdo by mi fandil…

Třetí noc v autě v řadě byla zatím asi nejpohodovější, i když zrovna francouzského Bordeaux jsem se trochu obával kvůli velkému množství přistěhovalců a zkušenostem kamarádů. Místo jsem ale našel doslova skvělé a jelikož jsem dorazil kolem 23:30, byl jsem zas právě JÁ ten kápo, který trochu straší ostatní cestovatele svým příjezdem a mlácením dveří u auta. Na parkovišti bylo dokonce přístupné sociální zařízení a pitná voda, co víc si přát. Byť jsem dorazil pozdě, o to dřív jsem vstával. A ranní město, ještě částečně utopené v mlze, mě dostalo. Připadal jsem si, jak ve filmu Amelie z Montmarteru, i když na Paříž to chtělo o pár set kilometrů dřív zahnout trochu doprava a dát se na sever. Když jsem dorazil, popeláři odklízeli poslední popelnice, právě se otevíraly kavárny, pekaři vystavovali své bochníky a zelináři papriky a broskve. A rodiče vozili své děti na kole do škol na kolech, kde místo bedny na zmrzku měly vpředu korbu se sedačkami a pětibodovými bezpečnostními pásy :D. Dokonalost! Město je nádherné, atmosféra nezaměnitelná, croissant nechutná nikde tak, jako ve Francii.

Bylo to hezké, ale vzhůru na cestu. Další zastávkou čtvrtý den odpoledne bylo už Španělsko. Vybral jsem si město hned za hranicemi s poetickým názvem San Sebastian. Když jsem upíchl auto na parkovišti, složil kolo a dorazil do centra, trochu jsem zalitoval, že jsem si nevzal neoprén. Byly nádherné vlny a místí borci si to pěkně dávali na surfech. Ale ještě, že tak. Asi bych dostal dost na frak, oceán byl dost bouřlivý a na rozježdění po roční pauze to nebylo úplně ideální. Nějak jsme si to selhání vysvětlit musel :). A alespoň bylo víc času na objevování. Kromě už trochu tuctových kostelních věží, dlážděných ulic a palem jsem narazil na dvě zajímavosti. První byla kreativní umělecká inovace žebrání o drobné. Místní šikula vytvořil v písku ornament, natáhl prostěradlo a turisté mu do něj z vysoké nábřežní zdi házeli drobné. Druhou zajímavostí byla pak vystoupení místní hip-hop-rap-popové-beatbox kapely, doprovázené hodně neotřelým “tancem”. Rozuměl jsem jen dvě slova – 1.facebook a 2. pizza. Zase parádní den!

Třetí den, po sladkém probuzení u fobalového hřiště, jsem vyzvedl Lipánka a oba jsme vyrazili na kole projet Luzern. Musím říct, že je to jedno z nejkrásnějších míst k žití, které jsem zatím měl možnost vidět. Nádherné křišťálově čisté jezero, nad ním se tyčí vrcholky hor, krásná architektura, jak historická tak moderní. A všude samozřejmě čisto, spoustu květin a švýcarských hodinek, čokolády a skládacích nožů :). A opět řidiči velmi ohleduplní k cyklistům. Asi poprvé jsem zažil, že cyklopruh “přejíždí z pruhu do pruhu”, vede klidně uprostřed silnice, kdy po levé jede trolejbus, po pravé pak sviští auta a motorky. Jediné, na co je potřeba dávat pozor a s Bromptonem {s 16″ koly obzvlášť), jsou koleje. Vyjížďka úžasná, luxusní výhledy, dortík a kafe skoro jak z cukrárny u Vocásků v Čelákovicích. Po projížďce a srdceryvném rozloučení s kámošem jsem škodůvku namířil směrem k Francii. Po cestě jsem ještě na chvíli vyskočil v Ženevě a udělal pár snímků, které jsou v druhé galerii. Blížil se ale déšť, takže to byla jen rychlovka, navíc, město toho kromě obřího vodotrysku Jet d’Eau moc nenabídlo. Možná to bylo tím počasím, možná jsem už spěchal do Francie. Chtěl jsem na kole Lyon a dostat se co nejblíž k Bordeaux. Bohužel, celou cestu lilo jako z konve, takže jsem jel co to dalo a chvíli před půlnocí dorazil na předměstí Bordeaux. Ale o tom až zítra.

Druhý den na tripu začal přejezdem do Zurichu. “Už tradičně” podle Sleep4Night se mi podařilo najít levný parking přímo u jezera. Dopoledne jsem si dal trochu ježdění po městě. Zurich je neskutečně přátelský k cyklistům, řidiči jsou velmi ohleduplní, cítil jsem se úplně jinak, než když náhodou drandím na kole v Praze. Na 12. hodinu jsem měl pak domluvený oběd s kamarádem Lipánkem. Pracuje v UBC a pozval mě k nim do kantýny. Bělejší košile a nažehlenější puky jsem v životě neviděl. A chutnější UHO ve firemní katnýně jaktěživ nejedl. Nojoo, jiný kraj, jiný mrav :). Za Lipánkovu pohostinnost jsem se bohatě odměnil. Přivezl jsem mu hned 4 Lipánky z Alberta a jedny Kolonády s čokoládou. To se vyplatí! 🙂 Toma Lipánka jsem pak odpoledne nechal analyzovat transakční data a sám jsem se vrátil k jezeru. To bylo překvapivě o moc teplejší, než zahradní bazén v Čelákovích. Vlezl bych tam tak jako tak, už jsem to potřeboval jako sůl :). K večeru jsme s Tomem opět potkali a vyrazili na kopec nad řekou navštívit univerzitu ETH. Taková větší a modernější škola čar a kouzel, údajně v TOP 3 univerzit v Evropě. Chvíli jsme ji hledali, ale nakonec našli! Vidět a osahat si originální skříňku, ve které si Albert Einstein nechával jarmilky na tělák, byl zvláštní pocit. Po návštěvě univerzity a dalších pár zajímavostech jsme dorazili k autu a spoleně odjeli do Lucernu, kde kamarád bydlí. Bohužel měl ale zrovna rodinnou návštěvu z CZ, takže jsem opět zvolil svůj dostavník. Dal jsem na dobrý tip a skončil na parkovišti u hřiště. Noc byla klidná, i když jedna dodávka vedle mě taky zastavila a zůstala až do rána. Tentokrát černá.

Tak a už je to tady! Včera to začalo, v 5 z postele, naházet připravené věci do auta a vyrazit směr švýcarské jezero Konstanz (u nás známé spíš jako Bodamské). Vše šlo jako po másle, až na hranice Rakouska se Švýcarskem. Zde si zrovna mě, podezřelého chlápka s CZ espézetkou v “zánovní” Octávce naložené ovesnými vločkami, buráky a novou matrací z Dekáče, podala hraniční police. Občanka i řidičák prošly, moje auto, původem ze Švýcarska, kradené nebylo, takže za cca 5 minut mě doklady vrátili a popřáli šťastnou cestu k oceánu. Cca ve 13 hodin jsem dorazil do městečka Romanshorn, zaparkoval podle appky Park4Night, na pár kliků sestavil superkolo značky Brompton a vyrazil na cestu. Cílem byl vtok Rýna do Bodamského jezera ve městě Stein am Rhein. Kolo jelo jako z praku, já taky, takže cca za 4 hodiny šlapání, focení a zastávek na kafe, jsme byli (já a kolo) v cíli. Zpátky raději vlakem, neb moje sedací část těla se s bromptoním sedlem zatím opatrně seznamují. První noc v autě byla sice trochu strašidelná, neb několikrát za noc přijala k lesu, kde jsem parkoval, obrovská bílá dodávka. Pak zase odjela, přijela, odjela… a takhle až do rána :D. Jaký kontraband překládali, raději ani nechci vědět. Jako otvírák roadripu ale naprostá dokonalost! 🙂

Stuuuudenáá voda, hodně medúz a taky lidí, asi se mi už nechce vracet…

Kapela Skyline a flyboarding na vodě