Author name: urbitch

Ve středu jsme pověsili na den surfy na hřebík a část z nás, ti, co se přihlásili jako první, se naskládali do Octule a vyrazili ve směru Lagos. Cíl bylo navštívit alespoň pár z vyhlášených fotogenických pláží. Můj původní plán vyrazit v 6 vzal díky posádce rychle za své. Nejdřív nemohla jedna, pak druhá, následně třetí a pak zase ta první :). Vyrazili jsme nakonec ještě před obědem. A i přesto, že obě pláže byly plné lidí, stálo to za to. Při přejezdu na Catelejo jsme si v Lidlu koupili proviant, takže na pláži byl pak piknik a zavládla naprostá pohoda. Odkládání odjezdu jsem už nepřipustil, i když pokusy tu byly :). Chtěl jsem určitě stihnou podvečerní surfskate na Monte Clérigo a západ slunce. To byl doslova zlatý hřeb večera :). A večeře pak vlastně taky.

20250917_120659

Image 1 of 19

Dnešek začal ranní jógou na pláži. Ráno je pláž samozřejmě úplně jiná, než odpoledne. Už se tu sice najde pár nedočkavých surfařů, ale spíš tu lidi běhají, meditují a nebo, jako my, cvičí jógu. Je moc příjemné se protáhnout za zvuků oceánu, když je písek ještě studený a slunce jen nesměle ukusuje stíny, co se na pláži přes noc zabydlely. Po józe rychle zpátky nahoru na barák na snídani, chvílí pohodička s nohama na stole a pak zase dolů, tentokrát už neoprenu a s řádně navoskovaným surfem v podpaží. Dnes dobrý, dával jsem si zatracený pozor, abych někomu nezkřížil cestu. Vlny byly ještě cca o půl metr vyšší, než předchozí den a jejich síla zhruba dvojnásobná (to jsem neodhadl sám, na to existují aplikace :)). Každopádně, asi po hodině a půl jsem byl na ručník, bylo to náročné. Šel jsem zpátky na pokoj, trochu se začetl do nového Stephena Kinga, abych nabral síly na podvečerní skate park. Jezdit na skejtu po rovině je jedna věc, točit různé rampy a radiusy je věc druhá. Naštěstí jsem si vzal z CZ s sebou chrániče. Docela se vyplatily :). Někteří “o pár let mladší” jezdili naprosto famózně, vůbec bych nečekal, že na surfskatu se dají dělat takové vylomeniny. U mě by to byly ale spíš zlomeniny, takže raději zůstanu nohama na zemi. Když jsem dorazili na pokoj, dal jsem jen sprchu, malé pivko a usnul spánkem spravedlivých. Jooo a ta bachyně s bandou pyžamáků, ta se volně toulá po vsi a je tu trochu za místní celebritu :).

20250916_074516

Image 1 of 9

Dnes se toho vlastně moc nestalo. Zkrátka jsem celý den zůstal v Arrifaně. Její pláž (Praia da Arrifana) leží v západní části oblasti Algarve je známá svým výrazným půlkruhovým zálivem lemovaným vysokými, tmavými útesy a ikonickým skalním útvarem Pedra da Agulha. Cesta dolů na pláž je strmá, takže cesta k vlnám se surfem v ruce, zvlášt s tím větším, docela bolí. Možná víc, než dostat se pak přes příboj na lineup :). Každopádně, dnes kolem poledního jsem surfoval jak o závod. S novým surfem si už docela rozumím, měl jsem asi nejdelší jízdu v životě a pak ještě další dvě velmi slušná svezení. A téměř taky nepříjemnou kolizi. I když se snažím být maximálně ohleduplný, občas není jasné, který surfař má přednost. Obecně platí, že kdo jede má přednost. Když se dva či více surfařů teprve chystají vlnu chytit, přednost má ten blíž k jejímu vrcholu. Vše je ale pro mě stále občas dost nepřehledné a rychlé. Primárně se soustředím, abych vlnu chytil a kontroluji si cestu před sebou. Dnes se ale stalo, že když už jsem vlnu měl a chystal se na popup, vedle mě, resp. min. 2 metry nade mnou už na mě křičel jiný surfař. Ten se ve zlomku vteřiny pak pár centimetrů ode mě přeřítil neuvěřitelnou rychlosti. Stačil jsem se jen skulit z prkna přímo do lámající se vlny. No a pak nastane “pračka”, člověk vůbec netuší, kde je dole, kde je nahoře, jeho surf kamsi letí. Naštěstí je prkno přivázané a leash je pevný a pružný, takže škubnutí za přivázanou nohu není nijak brutální. A pořád lepší být pod vodou, než si nechat rozpárat záda karbonovou ploutví :). Každopádně dobrá zkušenost. Odpoledne jsem se šel projít. Přidávám pár fotek na pláž v Arrifaně focené shora z útesů, 2 moderní funckionalistické vily za pár desítek mega (dříve jsem tuto architekturu moc rád neměl, ale teď ji žeru) a večerní beerpong. Můj tým vyhrál, já jsem pak ale pak po pivu špatně spal. Byť jsme vyhráli, pár piv jsme stejně museli zvládnout.

20250915_173447

Image 1 of 7

Konečně jsem na Arrifaně. Tady trochu zpomalím a hodím se do pohody. Synovec s bandou tu mají na 3 týdny pronajatý dům a pořádají zde malý surf-camp. Vždy po týdnu se střídají kamarádi a nebo naprosto neznámí lidé posbírání na insta, nebo facebooku. Mají zde ubytování, stravu a zábavu po večerech a přes den jdou do přilehlé surf-school učit jezdit na vlnách. Teď jde o druhý ročník a docela se to tu rozjíždí. Minulý rok jsem jel náhodou kolem, tento rok jsme tu už záměrně. Pláž v Arrifaně je surfařský ráj, je to tu možná trošičku ospalý venkov, ale já jsem rád zase na chvíli vypadnul z víru větších měst. Po snídani jsem chvíli psal sem na web, pak řešil s Uniqa škodní událost kolem rozbitého skla v Portu. “Výborná” uživatelská zkušenost – třeba číslo účtu jsem nevyplňoval do webového formuláře, ale do txt souboru, který jsem přikládal společně s fotodokumentácí :). Pak konečně následoval surf a odpolední projížďka na kole po přilehlých vesnicích (zaujal název Pikao :)). Po cestě jsem narazil na rybáře, kteří chytali ryby z možná 30 m útesu normálně na prut. Docela jsem zíral, že když zasekli rybu, tahali ji normálně na vlasci nahoru na útes. Chudák rybka. A když jsem viděl, jakým způsobem vyndávali pak rybě háček, uvědomil jsem si, že Portugalci nějaká “práva ryb” a etiku rybaření bohužel moc neřeší… Večer jsme šli všichni na chvíli za písničkou. Živá hudba je vždycky fajn.

20250914_171945

Image 1 of 14

Hned po snídani jsme vyrazili na cestu. Proč vyrazili? Protože se ke mně znovu přidal Joss, trochu nerozhodný a zmatkující žabožrout. Po snídani totiž zjistil, že prodloužit pobyt na hostelu už nelze a že ten je od odpoledne už plný až po střechu. Vzal jsem ho tedy alespoň do Ericeiry, která je známá jako evropská surfařská Mekka. Chtěl jsem se tu ne chvíli stavit po cestě, abych všechnu tu krásu znovu viděl. Další důvod zpomalit zrovna tady, byl můj surfboard, který mi, světe div se, v Peniche stihli prodat jinému zájemci. Zamluvil jsme si ten samý ve stejném shopu v Ericeira. Vše už konečně klaplo. Surf byl připravený výhradně pro mě, společně s prodavačem jsem přidělali 3 ploutve, vybrali odpovídající leash (šňůru, resp. řemínek k noze) bez kterého se surfovat opravdu nedá, taky fusak, protože prkno je třeba při přepravě chránit. Navíc povrch se voskuje a to by v autě na sedačkách při přepravě nadělalo paseku. Jelikož jsem měl den zpoždění a večer jsme potřeboval dorazit k pláži Arrifana, měl jsem docela naspěch. S novým prknem a po krátké projížďce na kole v Ericeira jsem pokračoval dál na Costa de Caparica. Tam jsem 3 rok zpátky začínal a chtěl jsem tam krátce pozdravit Alfonsa, který mě kdysi poprvé postavil na prkno. Shodou okolností měl zrovna v čase, kdy jsem dorazil, naplánovanou lekci. Pracuje nově v Surf School spojené s barem Barracuda. Bylo to sice krátké, ale o to vřelejší setkání. Hned jsem se pochlubil s novým surfem, Alfonso a jeho kámoš mi ho pomohli navoskovat (vůbec jsem nevěděl, jak se to dělá) a hurá na chvíli do vln. Ty byly zvláštní. I proto tam skoro nikdo nebyl. Rychle se zavíraly a tvořily dlouhý pás příboje, přes který se nedalo dostat. Dostal jsem strašně na frak :), ale i to je součást učení. Krátce jsem se pozdravil ještě s Alfonsovou přítelkyní Annou a rychle pokračoval směrem na jih. Trochu jsem zakufroval, takže jsem se chvíli vracel ve směru na Lisabon, viz mosty na fotografiích.

20250913_130252

Image 1 of 24

S autem v servisu jsem zůstal zaseklý na Ferrelu. Ale vůbec mi to nevadilo. Další lekci už jsem neplánoval, ale doma za pecí jsem samozřejmě nezůstal. Půjčil jsem si surf u Miguela a ten chlap byl od té dobroty, že mě hodil autem na pláž a až prý budu polykat andělíčky, zase mě vyzvedne. Full service, lepší než osobní řidič :). Oceán byl zase jiný, ostatně jako každý den. Dostal jsem se na lineup mezi bandu zkušenějších surfařů. Vlny byly už vyšší a docela rychlé. V dané části pláže je prý totiž cca 300 x 300 m kamenná deska, kde se vlny zvedají a hodně zrychlují. Byl tu jeden Němec, cca 15 let mlád, se svým tátou a ten chytil snad všechno, co se dalo. Snažil jsem se od něj co nejvíc pochytit, byl neuvěřitelný. A pak, že Ti starší předávají zkušenosti mladším. Někdy je to právě naopak! :). Když jsem vypil už poměrně dost oceánské vody, zavolal jsem Miguelovi, aby mě vyzvednul. Čekal mě zlatý hřeb dne. Šel jsem si vybrat svůj první vlastní surf. A Miguel mi nabídl, že pomůže. Zajeli jsme do “58 Surf” v Peniche. Obrovský výběr, super prodavači, stovky prken, stovky velikostí, tvarů, materiálů. A samozřejmě cen. Připadal jsem si Harry Potter u Ollivenderů v Příčné ulici. Bez přátelské rady bych byl ztracen. Miguel říkal, že mám slušný popup, pádlování a že můžu jít už v klidu do tvrdého prkna. Vybrali jsme 7,2 stopy dlouhý Torq. Měli ho jen bohužel jen v nevýrazné modré barvě, ale cena byla lákavá a barva, jak se říká, nejede. Rozhodl jsem se, že si ho vyzvednu hned, jak bude opravené auto. Když jsem dojel na hostel, jel jsem se ještě chvíli projet na kole. Na cestě jsem narazil na jeden malinkatý domeček s cedulí VENDE-SE, což znamená na prodej. Říkal jsem si, že časem by to mohlo být dobré řešení, aby měl člověk kam složit hlavu a nemusel pořád tahat surf autem či letadlem. Tak třeba na to taky jednou dojde. Miguel za čas, který mi věnoval v ochodě a čas strávený vozením na a z pláže nic nechtěl. Pozvání na večeři ale neodmítl. Zašli jsem do baru, kam chodí jen místňáci, kde výborně vaří. Přidali se k nám ještě Pedro a Fréderic, týpek z Argentiny. Všechno učitelé surfingu na Peniche a všechno docela pošuci. Zrovna hrála Benfica, kterou Pedro miluje asi víc, než vlastní děti. No a co se nestalo. Benfica tlačila, hrála proti deseti a stejně ve 3. minutě nastaveného času dostala srovnávací gól od, pro mě naprosto neznámé, Santa Clary. Pedro se sesypal, zato majitel restaurace, který fandí Portu a Benficu nenávidí až za hrob, začal lítat, řvát jako pominutý a tančit na stole :). Pak na sebe ještě s Pedrem chvíli něco přátelsky pokřikovali, do toho Fréderic se slzami v očích neustále mlel cosi o nějaké Polce, kterou evidentně miloval, ale ona jeho ne. No, celkově té putyce dávám deset z deseti :). Jo a hurrrááá! Sklo na autě je opravené, mohu zase vyrazit na cestu.

20250912_161725

Image 1 of 12

Ráno jsem si přivstal, vyklidil všechny věci z auta a jel s ním do servisu. Hned po příjezdu ze zákeřného Porta jsem si tady na Ferrelu domluvil opravu rozbitého skla. Octávku jsem nechal na dvoře autoopravny a zpátky jsem jel na kole. Následoval vydatná snídaně, kterou máme v ceně, takže se rozhodně nedržíme zkrátka. Surf jsme s Miguelem dohodli až na 13.30 na pláži Praia dos Supertubos. Jelikož jsem měl dost času předtím, než skočím do vody a byl jsem bez auta, na řadu přišlo zase kolo. Zajel jsem na pláž, která je kousek od hostelu. Moc krásná, bez lidí a s obrovskými vlnami. Na surf pro začátečníka ale hodně nebezpečná, otevřená směrem do oceánu a skalnatá. Každopádně, potkal jsme jen 4 lidi. Běžce, co se se mnou do řeči evidentně dát nechtěl, maminku s malou holčičkou z NL, která se sem před měsícem přestěhovala, protože Portugalsko miluje (tomu rozumím :)) a borce, který zaparkoval svůj zelený “tank” co bere nejmíň 20 na 100 přímo na útesu a teď tu už pár týdnů vegetí. Na “parapetu” za oknem měl dokonce vysázené bylinky. A nebo možná i něco silnějšího. Moc se mu líbilo moje kolo – možná proto, že na 100km bere pouhý pytlík buráků. Hned jak jsem se vrátil na ubikaci, vyrazili jsme na kolech surfovat, resp. najít Miguela na Supertubos. Navigoval Jess a to byla chyba. Fatálně jsme zakufrovali a skočili uprostřed pole se zelím. Hlávkovým. Když jsem na jeho kraji přehazovali kola přes plot, pán, který šel kolem a venčil psa, se (asi) na nás smál :D. Dorazili jsme se zpožděním, ale Miguel taky, takže žádný problém. Vlny byly úplně jiné, než předchozí den. Člověk se načekal, někdy třeba i 10 minut. Když ale vlna přišla, vždy jakoby náhle vyrostla a z ničeho nic pekelně zrychlila. A když se ji podařilo chytit, byla to jízda. O nejlepší vlnku mě připravil Jess, nedal mi přednost, přestože jsem byl blíž vrcholu vlny a už jsem akceleroval. To mu do smrti nezapomenu :). A navíc stejně spadnul. Francouz, no :). Když jsme skončili s blázněním na vodě, měl jsme nepřijatý hovore ze servisu. Náhradní sklo se opozdí a auto budu hotové až zítra. Prodloužil jsem si tedy pobyt o jednu noc, neb jinak nemám kam složit ten cirkus, který táhnu s sebou. Vzhledem k tomu, kde jsem a jakými lidmi jsme obklopen, dá s to tu myslím vydržet :). Francouz si šel lehnout, já ještě vyrazil na procházku na západ slunce. K útesům to bylo 1,5 km, zkratkou asi 800m. Viděl jsem sice ručně stvárněnou ceduli zákaz vstupu, ale nikdo na obzoru, útesy naopak na dohled. Vzal jsem to rovně a z ničeho nic se vynořil chlápek, který tlačil kolečko naložené kamením, v puse cigáro a neutrální výraz. Slušně jsem pozdravil a usmál se, on jen procedil mezi zuby “maaaan, private property”. Opáčil jsem, že jsem to neušil a že hned zmizím. Útesy už byly jen pár metrů. Západ tradičně skvěle sehraný, Slunce to tu zkrátka umí. Udělal jsem pár fotek a když se vracel zpět k domovu, dostal jsem se opět so spleti uliček a soukromých oplocených pozemků. A v jednom, který mě pustil dovnitř, ale už nechtěl pustit ven. Byla to taková slepá ulička. Z ničeho nic s objevil obrovský kříženec psa s vlkem. Slušně mě pozdravil, hezky nahlas. Zkrátka jsem si téměř pustil do nejlepších kraťasů s kapsami, které tu mám. Měl jsem kliku, až dodatečně jsme si uvědomil, že nás též odděluje drátěný plot. Uff, to nebylo dobré. Prospektoři z UK, NL, BE a bůhví odkud ještě, to tu zkrátka mají vykolíkované :(. Není divu, je to zlatý kousek země.

20250911_114428

Image 1 of 10

Začalo to…. Atlantikem :). Konečně! Dnes jsem byl zase, téměř po roce, parodovat surfování. Domluvil jsem se s místním guru surfingu Miguelem, že si vezmu “refreshment lesson”. A to nejen proto, že jsem si chtěl osvěžit pár návyků kolem jízdy na vlně, ale Miguel je navíc velmi moudrý a inspirující člověk. O oceánu ví snad úplně všechno a i kdybych byl násobně lepším surfařem, než jsem dosud, nezajezdím si tak dobře, jako s tímhle titánem místního surfingu. Velmi dobře ví, na jakou pláž a v jakou hodinu se vydat, zná geomorfologii mořského dna, poradí, kde jsou dlouhé vlny, kde se lámou, kam se postavit atd. A byla to pecka. Zajezdil jsem si zatím asi nejlíp v životě. Odpoledne jsem pak vzal kolo a objel si poloostrůvek Peniche kolem dokola. Je neuvěřitelné, kolik překrásných míst takový malý kousek země zakousnutý do oceánu, nabízí k vidění. Po cestě zpátky jsem obdržel zprávu od lazara Josse, že má hlad. Zvolili jsme typickou středomořskou stravu – hamburger :D. Byl výborný. A k tomu dvojitý.

20250910_191023

Image 1 of 18

Začalo to na policejní stanici… Ne, tohle není to copy/paste chyba z předchozího dne jak si myslíte. A ani si nedělám srandu. Ale hezky popořadě. Do Porta jsem dorazil v pozdních odpoledních hodinách přechozího dne, ubytoval jsem se téměř v centru ve skvělém hostelu “Urban Garden Porto Central Hostel” (ano, taky ho vlastním – je to podobné, jako když jeden pán vlastní Trump Hotel :)). Vše probíhalo nad očekávání hladce. Parádní čisté ubytování se zahradou a barem, super personál, snídaně v ceně, parking v přilehlé ulici… Hodil jsem batoh na postel a vyrazil na průzkum. Moje 16″ kola mě ve vezla do centra, k mostu Dom Luís. To je dle mého nejznámější dominanta města. Když jsem most přejížděl na kole, musel jsem si dát zatracený pozor, aby mi moje malá kolečka nezapadla do mezer mezi kolejemi a mostovkou. To bych měl hned z kola osmičku a bylo by po ježdění. Po mostě totiž jezdí soupravy metra trasy D a je docela zajímavé sledovat, jak se všichni mravenečci a soupravy metra, které se na mostě často v obou směrech míjí, na mostě porovnají. A do toho jsem se já ještě motal na kole (kol tam bylo naštěstí jen jedno = moje). Když jsem dorazil na druhou stranu řeky Douro, divil jsem jsem se, proč je celý kopec nad městem posetý minimálně tisícovkou lidí. Muzikanti, kteří tam hráli, byli sice dobří, ale zas tak skvělé to rozhodně nebylo. My máme v Praze o moc lepší kapelu 🙂 Za nedlouho mě důvod toho srocení davů došel. “Celé” město čekalo na západ slunce. A nebudete tomu věřit, po nějakém čase k tomu došlo! Po pravdě, nečekal jsem takový zážitek. Když slunce postupně mizelo mezi domy až z něj byl jediný paprsek dopadající na lodě projíždějíc po řece, lidi začali spontánně tleskat a bylo čemu. Skuteně nádherná podívaná. A jak by řekl klasik, přitom “taková blbost”, že? 🙂 Zapnul jsem čelovku, přidal červenou blikačku na batoh a vyrazil na další objížďku. Do hostelu jsem přijel už řádně za tmy. Večer ale ještě nekončil. Hostel má nádhernou zahrádku, kde se večer scházejí nomádi, mezi které už se pomalu taky řadím. Otevřel jsem si pivko a dal se do řeči s Jossem. Docela zajímavý týpek, s ještě zajímavějšími příběhy z Paříže. Večer tedy super. Ale zato následující ráno. Moc jsem se těšil, že objedu spodní část Porta podél řeky, ale když jsem vyndával kolo z auta, všiml jsem si vzadu rozbitého okýnka a okamžitě vytušil, že je po výletě :(. Naštěstí to (stále) vypadá, že se ni neztratilo a rozbité okénko bylo to nejmenší sklo, které na autě je. Mohlo to být daleho horší. Zašel jsem na recepci hostelu, kde byli velmi nápomocní. Zavolali hezky portugalsky na místní policejní stanici, tam jim řekli, že jestli nechci čekat celé dopoledne, ať se rovnou stavím i s autem. Prý takových případů mají každý den více. Seržant J. Ferreira byl sympaťák, pokecali jsem o surfování, o Praze a o tom, jak je to teď v Portu s přistěhovalci. V mezičase mi sepsali protokol pro pojišťovnu a bylo to vyřízené. A i když jsou portugalší policisté obrovští pohodáři, budu rád, když je do konce tripu už neuvidím. A ani žádné jiné příslušníky VB.

20250908_190257

Image 1 of 19

Když bylo vše na policii vyřízené, volal jsme na pojišťovnu. Nejprve na tu, kde jsem si dal super pojistku pro případ potíže kdekoli v Evropě. Pokrývala odtažení auta až domů. náhradní vozidlo, ubytování, odcizení zavazadel do 100k a další. Ale co myslíte, vztahovala se i na malé trojúhelníkové okénko? Uhodli jste! Klika byla, že jsem si u povinného, asi omylem, zaškrtl nejen pojištění předního skla, ale i skel ostatních. Pohodaaa. Společně s Jossem jsme profesionálně opravili díru ve voze (Joss se zapojil, neb se rozhodl, že se ke mně na pár dní přidá a musel si to trochu odmakat) a hurá směr Peniche – jedno za NEJ míst v PT pro začínajíc a mírně pokročilé surfaře. Ubytování byla na jisto, neb minulý rok jsem tu objevil úžasný stylový dům se zimní zahradou a bazénem v městečku Ferrel, kousek od nejlepších pláží Peniche. Překrásné a hlavně klidné místo. Až půjdu zase do práce, jednou si něco takového určitě chci koupit :). Odpoledne jsem dali s Jossem jen malý cyklovýlet – já na Bromptnu, on na rezavém kole, které si tu zdarma půjčil.

20250909_162907

Image 1 of 8

Začalo to na policejní stanici. Dopřál jsem si samostatný pokoj v hotýlku Brisa, kousek od oceánu a cykloztezek. Ale co ďábel nechtěl, hned po zaparkování v jedné z postranních ulic jsem na zemi našel peněženku. Patřila nějakému Italovi, byla naditá kreditkami, fotkami dětí, samozřejmě tu byla občanka. A taky kartička speciálních jednotek. Alespoň tak jsem si tu kartičku vysvětlil. Co teď? No, nejdřív se ubytuju a pak vyřeším peněženku. Stará paní na recepci byla moc milá, “skvěle” jsme pokecali, neb jsme si nerozuměli ani slovo. Pochopil jsem, že se ptá, kde je “maleta” a na otázku, zde chce moje ID, řekla jen “maňana” :). Ubytko parádní, pro mě až moc velký luxus. Ale nevadí, jednou se to dá skousnout :). Začal jsem řešit peněženku. GPT říkala nekontaktovat přímo italskou ambasádu, ale vyřešit nález s místními orgány. Zkusil jsem tedy zavolat na policii. Nooo, zkuste se proklestit přes tónovou volbu ve španělštině, když umíte jen slovo “maňaaaana”. Bez šance. Google mapy ukázaly, že nejbližší služebna je asi 2km daleko, takže cíl prvního výjezdu po městě byl naplánován tak nějak sám od sebe. Vrata do policejní pevnosti byla otevřená, na recepci nikdo, tak jsem na kole rychle pronikl až za všechny obranné linie. Vtipné bylo, že policajta jsem ve městě neviděl ani jednou, ale služebna jich byla plná k prasknutí. Viděl jsem jich tak 6, koukali a z oken a evidentně se chystali střílet na muže s koženou brašnou :). Bylo to naštěstí rychlé. Čekal jsem, že budu muset vyplňovat tuny lejster – kde byl nález učiněn, přivést minimálně 3 svědky a vše podepsat krví. Ve Španělsku ale akorát řekli, pohoda, díky kámo, my se o to postaráme “Adios”. Ani nechtěli vědět, kdo jsem. A co zajímavého ve městě? Nejkrásnějším místem je asi ikonická Herkulova věž, super je San Pedro Park.

20250907_194641

Image 1 of 20

Santiago byla tak trošku povinná zastávka, přestože jsem tam už kdysi byl na kole. Připadal jsem si trochu nepatřičně, když jsem viděl ty davy lidí s batohy a holemi, někteří s mnoho stovkami kilometrů v nohách. A pan Urbitch si přijede do centra autem, sestaví kolo, udělá 5 fotek, aby zase za chvíli mohl jet dál. Nejdojemnější chvíli jsem zažil na cestě, která ústí přímo na hlavní náměstí. Zde je meta Santiago de Compostela 0 km. A asi si dovedete představit, co to s některými lidmi udělá, když po mnoha dnech, někteří dokonce měsících, dorazí do cíle. Hodně dojemné. I pro pasivního automobilistu z Čelákovic, který tomu všemu jen přihlíží.

20250908_141904

Image 1 of 13